Nezlomný Viktor Asenov: „Tentokrát jsem musel řídit já“

Viktor Asenov je jediný nevidomý horský ultramaratonec v Bulharsku. Narodil se bez zraku a mezi znalci hor je známý jako Nezlomný — přezdívku si vysloužil sbírkou zážitků, jakou by dal dohromady málokdo vidící: Everesting s 19 výstupy z chaty Aleko na Černý vrch za 46 hodin a 8 minut, dokončený Persenk Ultra (160 km), sestupy do jeskyní, tisíce kilometrů na tandemovém kole.

10. května, pár hodin předtím, než Giro d’Italia poprvé dojelo do Sofie, ujel Viktor sám devět kilometrů po uzavřené třídě Carigradsko šose. Bez tandemu a bez cizí ruky na řídítkách.

Mluvili jsme s ním o tom dni, o vítězstvích, o kterých se nikdo nedozví, a o tom, co čeká od technologie, na kterou se každý den spoléhá.

Představ si, že jsi sběratel zážitků: Everesting, Persenk, jeskyně, tandem. V květnu jsi přidal devět kilometrů, které jsi ujel sám před Girem. Kam to patří ve sbírce? Je to nejcennější kus, nebo prostě další v řadě?

Nenazval bych to nejcennějším kusem, ale patří to mezi ty důležité, protože to ukazuje, že pro člověka s postižením neexistuje nic nemožného. Zároveň je to i další v řadě. Kdybych si to nedal jako cíl, jako nápad, jako výzvu, kterou stojí za to zkusit, nikdy bych nezjistil, že to dokážu.

Těžké na tom bylo, že jsem nejel na tandemu, který řídí vidící člověk. Musel jsem řídit já a spoléhat se na informace od lidí kolem sebe.

Jinak to dělám proto, že chci všem ukázat, vidícím i nevidomým, lidem s postižením i bez něj, že když má člověk sen a promění ho v cíl a jde si za ním, může ho dosáhnout.

Foto: Denitsa Kirilova

Jak se něco takového připravuje, těch devět kilometrů po „Carigradsku“? Jak ses trasu „naučil“ a je pravda, že jsi noci předtím nespal z nadšení?

Já jezdím na kole odmalička a vím, jak ho ovládat. Jezdil jsem jako dítě, když jsme jezdili na chalupu, ale tam je cesta polní a hodně úzká, takže jsem nejezdil rychle.

Trasu jsem předem neznal. Před akcí jsme dělali testy na uzavřeném úseku, na jednom opuštěném letišti. Důležité bylo ověřit, jestli udržím rovný směr, když mě někdo naviguje. Ukázalo se, že se orientuju úplně bez problémů. Zkoušeli jsme i to, jestli dokážu zastavit a zase se rozjet. Na akci jsem si vzal člověka, který jel vedle mě na druhém kole, jel si svoje a odtud přicházela navigace. A to bylo všechno.

Nervozita přišla z něčeho úplně jiného. S radnicí jsme byli v kontaktu už dlouho, ale oni toho měli evidentně hodně. Necelý týden před akcí nám dali povolení a během pár dní se to rozhýbalo. Celá organizace se odehrála na poslední chvíli.

Můžeš se vrátit do toho okamžiku a popsat nám start, prostředek a cíl na Orlově mostě? Co jsi slyšel, podle čeho ses orientoval, který moment byl nejlepší?

Můj start byl v horní části Carigradska, asi devět kilometrů výš. Tam bylo ticho, klid. Žádné publikum, žádní lidé, jen já a můj tým. Projeli jsme kolem několika obrazovek, na kterých ukazovali, jak si vedou závodníci, ale ani tam nikdo nebyl. Šlo o to dostat se k lidem, kteří se sešli na Orlově mostě (Orlí most).

Ke středu trasy, někde u „Plisky“ a Okresní nemocnice, už bylo vidět mnohem víc lidí. Radovali se.

Ale nejzajímavější to bylo v cíli, na Orlově mostě. Tam pro mě bylo důležité zastavit přesně před primátorem a s pomocí člověka, který mě naváděl, to vyšlo bez problémů. A tehdy pan Terziev navrhl něco, co jsme neplánovali: „Proč by start nedal Viktor místo mě?“ Vylezl jsem na ten stupínek a odstartoval celý průvod.

Byl tohle pro tebe nejlepší moment?

Nedokážu určit, který byl nejlepší, protože se stalo dost neplánovaných věcí. Po startu chtěli lidé z Gira udělat se mnou rozhovor. A během toho rozhovoru vyšlo najevo, že bych mohl projet i skutečným cílem. Rozhodli jsme se na místě. Řekli: buď to uděláme teď, nebo to padá. Byla to otázka vteřin. Bez přípravy. Udělali jsme to na místě.

Proto nedokážu vypíchnout jednu věc. Spíš celý ten zážitek byl hodně silný.

Dojedeš do cíle, předáš primátorovi trubku, Italové tě ukážou světu. Co se děje potom, ten večer, ve dnech po tom? Jaká byla reakce světa, když zjistil, kdo je nezlomný Viktor Asenov?

Pozornost ze strany Gira byla nečekaná pro mě i pro můj tým. Nehledali jsme ji a neměli jsme s nimi žádné spojení.

Moje poselství mířilo na lidi: ať se vyzývají a plní si své cíle, ať se jim zdají jakkoli nemožné. Proto mě těší, že reakce byla tak pozitivní, a doufám, že někde někoho popostrčila, aby to nevzdal a bojoval.

Mým záměrem je popostrkovat lidi, aby překonávali sami sebe a riskovali, v osobní rovině, v profesní, je to jedno. Nejde mi o popularitu.

Jsi každý den obklopený technikou: tandem, odečítač obrazovky, aplikace. Co sis pomyslel, když ses poprvé dozvěděl, že se v Bulharsku vyrábějí brýle s umělou inteligencí pro nevidomé?

Byl jsem hrozně mile překvapený, když jsem zjistil, že existuje bulharský výrobce. Proto jsem jejich brýle hned vyzkoušel a líbily se mi. Pak jsem to řekl známým a blízkým, protože informací moc nebylo.

Kterou funkci jsi vyzkoušel jako první, když jsi ty brýle testoval, a proč?

Poprvé jsem byl v kanceláři výrobce. Tehdy jsem testoval funkci popisu okolního prostředí. Líbilo se mi, jak podrobně a jak přesně brýle popisují, co je kolem, a taky jak znějí hlasy, jak čtou, jak si s tím celkově poradí. Vybral jsem si přesně tuhle funkci, protože je to něco důležitého, co by člověk používal.

Dal jsem jim úplnou zpětnou vazbu a dost návrhů, protože mi došlo, že tahle technologie má potenciál růst. Jsem rád, že mě lidé z týmu poslechli a svůj produkt vylepšili.

A v běžném životě — na co je používáš nejčastěji?

Používám je hlavně na tři věci: rozpoznávání bankovek, kontrolu účtenek a čtení etiket na výrobcích. Všechny tři mi slouží výborně.

Rozpoznávání bankovek pro mě bylo obzvlášť cenné v přechodném období mezi levem a eurem, kdy byly v oběhu obě měny — brýle mi pomohly se přizpůsobit snáz a s větší jistotou.

Zatím nejvíc jsem používal kontrolu účtenek. Brýle přečtou název obchodu, seznam položek, ceny i celkovou částku a bez problémů si poradí i s dvojím uvedením cen, což mi ten přechod momentálně dost usnadňuje.

Čtení etiket používám často, když nakupuju. Zajímá mě hlavně, co je to za výrobek přede mnou, a někdy i složení nebo datum spotřeby.

A z rozpoznávacích funkcí používám nejvíc nepřetržitý popis okolí.

Které je tvoje nejvíc podceňované vítězství, něco, na co jsi hrdý, ale nikdo o tom neví?

Vzpomenu si na něco už dost let zpátky, když se mi povedlo přesvědčit radnici, aby částečně financovala školu pro vodicí psy. Ale to bylo ještě v roce 2013. Kromě toho skoro nikdo neví, že mám rozeslané dopisy na spoustu institucí.

Co je další velké dobrodružství ve tvé sbírce a mají v něm brýle svou roli?

Zatím jsou moje velké výzvy spojené s cyklistikou. Jednu mám naplánovanou: sedm výjezdů po svazích Etny letos. Z jednoho městečka až nahoru, pak dolů a zase nahoru, bez zastavení, aby to dalo dohromady výšku Everestu.

V současné době se pracuje na funkci navigace v městském prostředí. Co by to pro tebe změnilo?

Až budou brýle umět navigovat člověka po městě, tak by mi určitě byly užitečné pro další můj cíl. Chci se podívat do Jižní Ameriky, konkrétně do Argentiny a Peru. Ale to je zatím hudba budoucnosti.

---

Na otázku, co by lidem řekl, Viktor odpovídá bez zaváhání: ať se vyzývají, ať zkusí překonat sami sebe, ať si dávají vyšší cíle, v jakékoli rovině.

Ale dodává i druhou půlku, tu, která se obvykle vynechává.

„Vždycky, když riskují, ať vědí i to, co může přijít potom. Někdy musí být rizika promyšlená. Ne až tak bezhlavá.“

Pro člověka zvenčí to, co dělá, nevypadá vždycky opatrně. Sám tvrdí opak: nikdy nevyráží bez záložní varianty, bez plánu B.

A o všem novém, co přichází, včetně technologie, která se teprve učí popisovat jeho svět:

„Lidé musí chtít a zkusit to. Dát šanci, a někdy i druhou šanci, tomu novému, co se objeví na trhu. Zpočátku se jim to třeba nebude líbit, ale právě jejich zpětná vazba, i když je negativní, posouvá tyhle technologie dopředu. Jinak by navždycky zůstaly jen zastaralé metody.“